AEX
-5.7200
Příběh dnes již téměř zapomenutého produktu se začal psát pravděpodobně v roce 1948. „Z té doby je první předmět, který máme. Jedná se o grafický návrh značky Tegula,“ vysvětluje Daniela Linková, historička z Oblastního muzea v Litoměřicích, které stavebnici přibližuje v rámci aktuální výstavy Domy vypráví – architektura Litoměřic.
Příběh dnes již téměř zapomenutého produktu se začal psát pravděpodobně v roce 1948. „Z té doby je první předmět, který máme. Jedná se o grafický návrh značky Tegula,“ vysvětluje Daniela Linková, historička z Oblastního muzea v Litoměřicích, které stavebnici přibližuje v rámci aktuální výstavy Domy vypráví – architektura Litoměřic.
Za Tegulou stojí litoměřický inženýr Jan Homolka. Její vymyšlení by se dalo vzhledem k okolnostem označit jako z nouze ctnost. „Během druhé světové války byl Homolka aktivní v odboji. Jeho odboj byl ale nekomunistický, a tak se po únoru 1948 přiřadil k těm, kteří byli perzekvováni. Až do konce života musel pracovat na různých pomocných pozicích – jako dělník, v drůbežárně… Byly to profese, které vůbec neodpovídaly jeho vzdělání ani jeho organizačnímu talentu,“ popisuje Linková.
V hlavě podnikavého inženýra se nakonec zrodil nápad na novou stavebnici. „Podle mě to bylo tak, že když neměl uplatnění ve své ,normální’ práci, tak si našel uplatnění tady,“ zamýšlí se historička.
Novinku Homolka pojmenoval Tegula, což je latinské značení pro střešní tašku. Její začátky však nebyly vůbec jednoduché.
„Byl velký problém uvést ji do výroby a prodávat ji. Jsme přece jen v období komunismu. Nakonec se to ale Homolkovi podařilo. V roce 1955 si stavebnici nechal schválit jako učební pomůcku pro stavební učiliště. Studenti a učni, třeba budoucí zedníci, se podle ní učili stavět různé budovy. Tak to dostal do výroby,“ nastiňuje Linková s tím, že si tím Homolka mimo jiné přišel i na poměrně pěkný přivýdělek.
A jak vůbec stavebnice-učební pomůcka vypadala? „Je na úplně stejném principu jako Lego. Nejklasičtější kostička má osm výstupků nahoru a osm proláklin a skládají se na sebe,“ popisuje historička. I proto litoměřičtí muzejníci Tegulu „překřtili“ na Litoměřické Lego a označují ji tak na výstavě.
Tady však podobnost s dánským Legem končí. Tegula nebyla primárně na hraní. I když jistě sloužila dětem i ve volném čase, vznikla hlavně jako školní pomůcka. Také nebyla plastová, ale ze směsi hlíny, sádry a vody.
„Tím, že byla určena především pro stavaře, byly kostičky přesně v poměrech skutečných cihel,“ přibližuje Linková. „Homolka také dodával kostičky s různými povrchy, aby postavený objekt vypadal zajímavě. Měly i různou barevnost, kterou určoval poměr hlíny a sádry. Homolka s tím hodně experimentoval,“ dodává. „Cihličky“ doplňovaly také střešní tašky, dřevěné dveře či skleněná okna.
Historička pak upozorňuje, že Homolka rozhodně nebyl první, kdo s charakteristickou kostičkou s výstupky a otvory přišel. „Třeba zmíněné Lego se inspirovalo britskou firmou, která vyráběla podobné kostky už před válkou,“ podotýká.
Tegula se v Litoměřicích vyráběla téměř dvacet let. Nebylo to jen v jednom podniku, postupně se jich vystřídalo hned několik. „Homolkovi se často stávalo, že mu házeli klacky pod nohy. Jednou mu třeba ukončili výrobu. Tvrdili, že už není žádný odbyt,“ popisuje Linková, s jakými potížemi se perzekvovaný inženýr v závodech setkával. „Homolka pak psal na ministerstvo a stěžoval si, že má zajištěný odbyt dalších kusů stavebnic, že jsou žádosti ze škol. A pak se mu zase produkci podařilo rozjet,“ uvádí.
Nakonec se výroba v polovině 60. let přesunula přímo k Homolkovým domů, do vily v litoměřické ulici Boženy Němcové. „V kuchyni a v obýváku sušili kostičky. Vzpomíná na to i jeho vnučka, která s výrobou pomáhala,“ říká historička.
Založte radši videopůjčovnu, slýchali. Se stavebnicemi letadel dobyli svět
Kromě potíží s výrobou patrně přišly i další komplikace. Pod názvem Tegula se stavebnice totiž prodávala jen nějaký čas a pak se jméno změnilo. „Myslím, že název zněl příliš cize na tehdejší poměry, ale není to potvrzené,“ nastiňuje svoji teorii Linková. Ke studentům tak v pozdějších letech produkt putoval jako Malá školní keramická stavebnice nebo Velká školní keramická stavebnice. „Do škol se jim to pravděpodobně prodávalo jednodušeji,“ míní historička.
Výroba skončila patrně v první polovině 70. let – z té doby má muzeum ke stavebnici poslední dochované materiály. Homolka odešel do důchodu a pomyslné žezlo ve firmě už nikomu nepředal.
Za celou dobu se podle Linkové vyrobily desítky tisíc kusů stavebnice, které putovaly do škol napříč celým Československem. „Když byl normální rok, zajišťovali asi 2500 kusů stavebnice. Je ale potřeba myslet i na období, kdy se kvůli již zmíněným potížím nevyrábělo. Podle mého odhadu vzniklo 20 až 40 tisíc kusů,“ říká. Do dnešních dnů už se však moc stavebnic nedochovalo. Tím, že byly kostičky hliněné, se snadno rozbily. A když už ve školách přestaly sloužit, jednoduše se vyhodily.
Samotná Tegula má sice zajímavý příběh, osud jejího autora je však neméně pozoruhodný. Narodil se v roce 1907 a v roce 1931 přijel do Žitenic nedaleko Litoměřic, kde si s rodinou pronajal panství. „Když přišel rok 1938, stáli před otázkou, zda uprchnout do zmenšeného Československa, když byly Žitenice i Litoměřice připojeny k Německu. Homolka nakonec zůstal a později začala v podstatě náhodou jeho odbojová činnost,“ vysvětluje Linková.
Krušnohorské hračky. Světový fenomén v Německu vydělává, u nás přišel zmar
Krátce po záboru Sudet byl vydán zatykač na jeho známého židovského původu, Tomana Taussiga. Homolka neváhal a muže okamžitě ukryl u sebe v Žitenicích. Na panství se však pohybovalo mnoho lidí, a úkryt tak nebyl příliš bezpečný. Inženýr proto kontaktoval kamaráda, který pak Taussiga schovával rok a půl.
„Skrývat někoho tak dlouhou dobu, zvláště za války, ale bylo složité, hlavně když člověk neměl potravinové lístky. Tady opět přichází na scénu Homolka, který měl díky statku přístup k potravinám,“ přibližuje historička.
Díky panství mohl pomáhat i dalším lidem. V nedalekém Terezíně bylo židovské ghetto a vězení gestapa, v Litoměřicích pak koncentrační tábor s továrnou Richard. Homolka do těchto míst prostřednictvím spřátelených lidí posílal jídlo, informace nebo třeba i dopisy. „Všechna ta materiální pomoc mohla jít právě ze statku,“ dodává Linková.
Obří LEGO Panství Downton dorazí v říjnu. Navrhl ho Čech a peněženka dostane zabrat
Po válce pak organizačně schopný muž pomáhal, kde se dalo. „Zajišťoval třeba litoměřický koncentrační tábor, kde byla epidemie tyfu. Tábor se musel zlikvidovat, muselo se zařídit, aby vězni odjeli domů. To vše organizoval on,“ vypočítává Linková.
Na Homolku a odbojáře v jeho okolí se však téměř zapomnělo – ve skupině totiž nebyli žádní komunisté, a tak byla z československé historie takřka kompletně vymazána. „V 70. letech žádal Homolka o to, aby byl tento odboj oficiálně uznán, což se nepodařilo,“ říká Linková.
Podnikavý inženýr zemřel v roce 1994. Dožil se tak alespoň konce komunistického režimu, který mu ztrpčoval život.
J.Simacek--TPP