The Prague Post - Od kovových pásků k fóliím: jak se proměnila rovnátka

Rovnání zubů ve starověku O postavení zubů se lidé starali už dávno před naším letopočtem. Mezi archeologickými nálezy se našly mumie, které měly kolem jednotlivých zubů obtočené kovové pásky. Jednotlivé kousky kovu byly spojené katgutem (šňůrkou ze zvířecích střev), který slouží k výrobě chirurgických nití i dnes. Pevný katgut fungoval vlastně podobně jako moderní drátěný oblouk. Jen není zcela jasné, zda šlo v tomto případě o snahu rovnat chrup ještě za života, nebo se jednalo o součást pohřebního rituálu.

Nad křivými zuby dumali i antičtí učenci. První, kdo psal o nepravidelnosti chrupu, byl řecký lékař Hippokratés. Na jeho bádání pak navázal římský spisovatel a autor mnoha encyklopedií, Aulus Cornelius Celsus, který připojil i praktickou radu. Podle něj prostě stačilo tlačit prstem prořezávající se mléčný zub do správné polohy. Francouzi přišli s kovovou páskou a klecí Ortodoncie se jako lékařský obor významně pohnula až v osvícenské Francii. Otec moderního zubního lékařství, Pierre Fauchard, vydal v roce 1728 knihu Le Chirurgien Dentiste (Zubní chirurg).

V knize byla celá jedna kapitola zabývající se právě rovnáním křivých zubů. Vymyslel speciální pomůcku zvanou bandeau, která vypadala jako kovová páska tvaru podkovy. Nástroj vložil do úst, kde měl roztáhnout zubní oblouk a vytvořit prostor pro utlačené zuby. Na svou dobu šlo o skutečně revoluční řešení, ale pro pacienta bylo velmi nepříjemné. Na Fauchardův vynález pak navázal Louis Bourdet, který osobně pečoval o chrup francouzského krále. Jako první řekl, že by se měly zuby trhat, pokud jsou v ústech příliš „namačkané“ – ostatně tento postup ortodoncie využívá dodnes.

Skutečným předchůdcem moderních rovnátek se stala až drátěná klícka, se kterou přišel v roce 1819 Christophe-François Delabarre. Klec byla vyrobena z drátků a pevně obepínala zuby. Daly se k ní připojit pružinky, které pak vyvíjely stálý tlak. Tedy stejný princip, na jakém stojí rovnátka dnes. Angle udělal z ortodoncie regulérní vědu Léčba křivých zubů byla ale pořád spíš řemeslem než plnohodnotnou lékařskou disciplínou. Změnil to americký zubař Edward Hartley Angle, přezdívaný „otec moderní ortodoncie".

Zabýval se jednotlivými vadami skusu a vytvořil přehledný systém, který vychází z postavení první stoličky. V pozměněné podobě slouží ortodontistům dodnes. Také zavedl pojem malokluze neboli vadné postavení zubů při skusu. Angle ale nezůstal jen u teorie. V roce 1900 založil v St. Louis vůbec první postgraduální školu ortodoncie na světě. Nejenže vychoval celou generaci specialistů, ale také si nechal patentovat desítky vynálezů. Postupně zdokonaloval vlastní řadu aparátů, která vyvrcholila roku 1925 tzv.

edgewise technikou. Při ní se do zámečků vkládá hranatý drát řídící pohyb zubů všemi směry. Tato technika se u rovnátek stále využívá. Od nápadných kroužků k drátu z vesmíru První polovina 20. století patřila kovovým kroužkům, jimiž se obepínal každý jednotlivý zub. Aparáty byly mohutné a velmi nápadné. Úlevu pak přinesl vývoj lepicích materiálů, díky kterým se zámečky přilepily rovnou na sklovinu. Velké kroužky tak už nebyly potřeba. Zásadní proměna proběhla také u drátu, který zuby posouvá.

Zpočátku vůbec nešlo o materiál pro zubařské účely. Americká Naval Ordnance Laboratory vytvořila v 60. letech slitinu niklu a titanu, která se po opakovaném ohnutí vracela do původního tvaru. Jedinečný materiál byl pojmenován nitinol a zařazen do skupiny slitin s tvarovou pamětí. Používal se třeba v družicích, kde se za studena složené antény po zahřátí ve vesmíru samy rozvinuly. Nitinol ale nezůstal jen ve vesmíru. V 70. letech ho zubař George Andreasen z Univerzity v Iowě přenesl do světa ortodoncie.

Drát se totiž nekroutil a na zuby působil jemným, konstantním tlakem, což zkracovalo počet ošetření i celkovou dobu léčby. Jak se rovnalo v českých zemích Rovnání zubů má bohatou historii i u nás. První samostatné pracoviště vzniklo na pražské stomatologické klinice v roce 1920. Založil ho MUDr. Karel Wachsmann starší a po třech letech ho vystřídal syn, MUDr. Karel Wachsmann mladší, který se v roce 1932 stal předsedou tehdejší Ortodontické společnosti. Její činnost přerušila druhá světová válka, naplno se zase rozběhla až v roce 1948.

Pevná rovnátka se v tuzemsku objevila až v 70. letech. Šlo o kroužky se zámečky z dovozu, které obepínaly jednotlivé zuby, tedy řešení mimořádně neestetické. Postupně byly nahrazovány zmiňovanými adhezivními materiály. Zajímavou kapitolu v historii české ortodoncie představuje činnost profesora Františka Kostečky, který se proslavil chirurgickou léčbou čelistních vad podle Angleovy klasifikace. Jeho operace přijížděli sledovat kolegové z celé Evropy. Galerie: Jak vypadá léčba rovnátky Kde se vzala průhledná rovnátka Poslední velkou inovací byla průhledná rovnátka, která jsou v ústech téměř neviditelná.

Tento nápad se kupodivu nezrodil v žádné ordinaci, nýbrž na koleji Stanfordovy univerzity. Student Zia Chishti si prohlížel svou průhlednou retenční dlahu a napadlo ho, že podobnými snímatelnými fóliemi by se daly zuby rovnat od začátku. Se svými spolužáky, z nichž nikdo neměl zubařské vzdělání, v roce 1997 založil firmu Align Technology. Povedlo se jim vyrobit sadu průhledných fólií, které se po jednom až dvou týdnech vyměňují a zuby postupně přesouvají. Americký úřad pro kontrolu léčiv a potravin (FDA) je schválil v roce 1998 a o rok později se dostaly na trh.

Fixní klasika se používá pořád Znamená to, že kovová rovnátka putují do muzea? Ani náhodou. Tradiční fixní aparát se zámečky a drátkem stále platí za nejvyužívanější volbu. Se složitějšími vadami skusu si fólie neporadí, navíc jsou o poznání dražší. Raději si za ně třeba připlatí dospělí, kteří nechtějí, aby jim z úst koukaly kovové drátky. Bez ohledu na to, jaký typ rovnátek měl pacient v ústech, musí po jejich sejmutí nosit ještě tzv.

retainer. Tenký drátek se lepí zezadu na zuby a stará se o to, že budou držet v nové poloze.

H.Vesely--TPP