The Prague Post - Plnokvěté kultivary mohou městskou zeleň připravit o potravu pro opylovače

Plnokvěté kultivary představují výrazný střet mezi lidskou estetikou a ekologickou funkčností. Zatímco pro lidské oko jsou tyto husté, bohaté květy symbolem krásy a zahradnického umění, z pohledu přírody se často jedná o genetické deformace, které proměňují rostliny v ekologickou pustinu. Označení za „lidský rozmar a hloupost“ pramení zejména z faktu, že tyto vyšlechtěné formy zcela ztrácejí svou primární biologickou roli. U některých druhů chybí tyčinky, nebo je jejich počet výrazně snížen, u jiných chybí nektária, tedy místa v květu, kde se tvoří nektar.

Je to z důvodu, že tyčinky nebo pestíky se během šlechtění často přeměnily zpět v okvětní lístky. Když už jsou některé tyčinky nebo pestíky přítomné, hustá stavba květu brání opylovačům v přístupu k nim. Tato genetická mutace může nastat i samovolně ve volné přírodě. Během kopírování DNA rostliny občas dojde k chybě (spontánní mutaci) v genech, které řídí stavbu květu. Výsledkem je, že se v přírodě zničehonic objeví jeden plnokvětý jedinec mezi tisíci normálními.

Tato změna často způsobí, že se květy stanou sterilními a po odkvětu nevytváří semena. Jakmile tato rostlina uhyne, nezanechá po sobě žádné potomky. Náhodná mutace plnokvětého jaterníku podléžky (Hepatica nobilis) v lesním podrostu. Na obrázku vidíme, že okvětní lístky zcela nahradily tyčinky i pestíky. Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autoraFoto | Jana Jakubcová První vůbec známý botanický popis plnokvětých květin zanechal antický filozof a otec botaniky Theofrastos z Eresu ve svém díle Historia plantárum (286 př.

n. l. ). Výslovně zde zmiňuje divoké růže, které mají více okvětních lístků než obvykle: „Mezi růžemi existuje mnoho rozdílů – v počtu okvětních lístků, v drsnosti povrchu, v kráse barvy i ve sladkosti vůně. Většina má pět okvětních lístků, ale některé jich mají dvanáct nebo dvacet a jiné zase mnohem více; prý totiž existují i takové, kterým místní lidé říkají „stokvěté“. V antickém Římě dosáhlo pěstování plnokvětých vonných růží „průmyslového měřítka“ z důvodu neustálé poptávky po velkém množství okvětních lístků pro výrobu vonných olejů.

Čína nezůstávala pozadu. Již během Dynastie Song (960–1279 n. l. ) historický výzkum čínského zahradnictví, starých maleb, porcelánu a literárních pramenů ukazuje, že v tomto období už Číňané cíleně šlechtili a pěstovali růže s mnoha okvětními lístky (plnokvěté) a vlastnostmi blížícími se moderním růžím. Však ještě dříve než růže se v Číně těšily pozornosti pivoňky. Kolem roku 750 n. l. (za dynastie Tang) začali čínští zahradníci v císařských zahradách záměrně vyhledávat a množit plnokvěté pivoňky.

V tomto období získala pivoňka v Číně výjimečné kulturní postavení. Stala symbolem bohatství a luxusu. Císař Süan-tsung (vládl 712–756 n. l. ) nechal přeměnit císařské zahrady v Čang-anu na rozsáhlé pivoňkové parky. Zahradníci tehdy cíleně vybírali a množili rostliny s vyšším počtem okvětních lístků neboli plnokvěté formy. Časová osa šlechtění a šíření plnokvětosti. Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autoraFoto | Jana Jakubcová Dokud byl výskyt plnokvětých růží a pivoněk omezen na zdi císařských a královských palácových zahrad, nepředstavovalo to pro hmyz žádný problém.

Ani následné rozšíření těchto květin do lázeňských parků a promenád, ale i do babiččiných zahrádek nemělo na úbytek opylovačů významný vliv. Tento typ šlechtěných rostlin byl totiž z hlediska celkového počtu stále zastoupen jen minimálně. Na typické venkovské zahrádce rostlo obvykle jen několik málo kusů. Ty navíc obklopovalo velké množství jiných, nektarodárných rostlin, které hmyzu poskytovaly dostatek potravy. Patřily mezi ně i bylinky dnes běžně využívané v kuchyni, jako je máta, meduňka, šalvěj, mateřídouška nebo libeček, které si naše babičky ještě pěstovaly samy z vlastních zdrojů přímo na záhonu.

Zdánlivě bohatě kvetoucí zástup hortenzie stromečkovité (Hydrangea arborescens – např. odrůda 'Annabelle') se jeví jako hojná zahrada. Realita je bohužel přesně naopak. Tato extrémně populární odrůda byla lidmi vyšlechtěna tak, aby její kulovité květenství bylo tvořeno téměř stoprocentně sterilní květy bez nektaru nebo pylu. Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autoraFoto | Jana Jakubcová / Grinity Moderní trendy v zahradní architektuře. Pomáháme skutečně všem opylovačům? Ekologickou poušt je ale možné vytvořit i jiným prostředky.

Příkladem je směr, jakým se aktuálně vydaly moderní zahrady. Jejich základ tvoří ornamentální trávy, které jsou v lepším případě doplněny ve významně menším zastoupení trvalkami. Když pominu, že výběr ornamentálních trav je omezen na nepůvodní druhy, často s významným invazním potenciálem, výběr trvalek je na tom stejně. Oblíbený sporýš klasnatý (Verbena bonariensis), častěji nazývaný sporýš argentinský je aktuálně sice považován pouze za občasného uprchlíka, očekává se ale, že s klimatickou změnou u nás nastane změna vývoje rychlosti šíření.

Vyšší průměrné teploty prodlužují vegetační období. Rostlina stihne vyprodukovat enormní množství zralých semen, která díky mírné zimě v půdě úspěšně přezimují a na jaře masivně klíčí. Přestože celosvětově Verbena bonariensis obvykle nedominuje tak agresivně, aby zcela vytlačila původní vegetaci, její nekontrolované šíření v suchých trávnících může v budoucnu konkurovat našim vzácným stepním druhům. S tím je spojený i vliv na opylovače. Jako většina nepůvodních druhů přináší nulový benefit pro opylovače specialisty. Ti jsou v Evropě nejvíce ohroženi vymíráním.

Sporýš klasnatý (Verbena bonariensis), běžně nazývaný sporýš argentinský, je u nás veden jako přechodně zavlečený neofyt – ale už teď je zdokumentovaný jako naturalizovaný v řadě moravskoslezských měst (Vsetín, Nový Jičín, Ostrava, Havířov, Olomouc) i na říčních náplavech podél Opavy, kam uniká z módních trvalkových záhonů. S rostoucími teplotami lze očekávat, že se tento vzorec bude šířit dál. Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autoraFoto | Jana Jakubcová / Grinity Ačkoliv je Verbena bonariensis často marketingově označována jako „bio-friendly“ a skvělá pro hmyz, podporuje pouze běžné, adaptabilní druhy tak zvané generalisty.

To má dvě roviny vlivu na krajiny v případě budoucího významného šíření i v rámci urbanizované krajiny. První problém je, že v krajině nahradí jiné druhy, které jsou specialisty navštěvovány. Jako druhý problém se v poslední době ukazuje a začíná mnohem více zkoumat tak zvaná uzurpace opylovačů. Díky obrovské nabídce nektaru doslova „stáhne“ všechny generalisty k sobě a méně atraktivní původní druhy s menší nabídkou nektaru následně trpí nedostatkem opylovačů. To má vliv na jejich úbytek v krajině.

Typickou rostlinou, pro kterou byla prokázána uzurpace opylovačů je v kulturní krajině komule davidova (Buddleja davidii) známá také pod názvem motýlí keř. Ekologická past Úplně jinou kapitolo je pak přímý negativní vliv nepůvodních druhů na opylovače. Reprodukční úspěch rozmanitých samotářských společenství včel významně závisí na načasování, hojnosti a nutriční kvalitě dostupných květinových zdrojů. I za předpokladu, že se nebude jednat o úzkou specializaci druhu samotářské včely, samotné špatné načasování bude mít významný negativní vliv.

Toto špatně načasování se označuje termínem fenologická nesynchronizace. Pokud je nepůvodní druh v krajině masivně rozšířen a zároveň vykazuje krátkou, intenzivní dobu kvetení, funguje jako nestabilní pulzní zdroj. Samotářské včely v rané fázi hnízdění reagují na tuto zdánlivou hojnost zvýšením reprodukčního úsilí a zakládáním vyššího počtu hnízdních komůrek. Jakmile však tato rostlina náhle odkvete, včely již nejsou schopny pro rozestavěná hnízda zajistit dostatek alternativní potravy z původních zdrojů. Tento fenologický zlom vede k podvýživě či úhynu larev, což má za následek lokální propad populace daného druhu včely.

Smrtící květní pasti Nejhorší možností, jaká může nastat je, že nepůvodní druh rostliny přímo škodí původním opylovačům. Již v roce 2017 byla publikována první studie o Severoamerické pupalce zdobné (Oenothera speciosa), která není vhodná pro opylování u nás původní dlouhozobkou svízelovou (Macroglossum stellatarum) přestože ji láká a je jimi nezřídka navštěvována. Dlouhozobka svízelová má z našich dlouhozobek nejdelší sosák a jako jediná dosáhne na nektar v květu růžově kvetoucí pupalky ozdobné. Po zasunití sosáku dovnitř květu pevné vnitřní trichomy rostliny fungují jako mechanická západka pro její sosák.

Tyto trichomy se přesně zaklesnou mezi mikroskopické kroužky (sklerotizované destičky) sosáku motýla, čímž ho nevratně zadrží. Ve většině případů dlouhozobka svízelová umírá zakleslá v květu. Přesto je tato trvalka stále v prodeji. Dlouhozobka svízelová uvízlá v květu Severoamerické pupalce zdobné (Oenothera speciosa) (a). Marně se pokouší vyprostit máváním křídel (b). Tento pokus však situaci ještě zhoršil a sosák se zasekl ještě hlouběji (c). Poslední snímek (d) zachycuje sosák hluboko zasunutý do květu.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora Mnohá evropská města se tuto situaci již snaží zlepšit: Irsko — Pollinator Friendly Planting Code (All-Ireland Pollinator Plan, 2022) Oficiální metodika pro veřejný sektor, vydaná v rámci celoostrovního národního plánu na ochranu opylovačů (pollinators. ie). Přímo doporučuje samosprávám a zahradníkům vybírat jednoduché ("open-centred") odrůdy před plnokvětými — konkrétně u letniček radí "vybírat vonné, jednoduše kvetoucí odrůdy" a u okrasných třešní uvádí, že odrůdy s jednoduchými květy jsou pro opylovače nejatraktivnější.

Berlín — Berliner Strategie zur Biologischen Vielfalt / brožura "Pflanzen für Berlin – Verwendung gebietseigener Herkünfte" Oficiální strategie berlínského Senátu pro biologickou rozmanitost, konkrétně realizovaná i formou senátní brožury o používání regionálně původního rostlinného materiálu. Pro volnou krajinu je použití regionálně původních rostlin od roku 2020 ze zákona povinné (navazuje na celoněmecký §40 BNatSchG); pro vnitroměstské parky a zahrady je to zatím jen doporučení. Přínos pro opylovače: regionálně původní rostliny jsou geneticky přizpůsobené místní fauně, na rozdíl od dovezeného, byť botanicky "domácího" materiálu.

Vídeň — Wiener Stadtgärten (MA 42), koncepce trvalkových a travinných záhonů v parcích Oficiální přístup vídeňské městské správy zahrad k výsadbě trvalkových záhonů v parcích cíleně kombinuje druhy s navzájem posunutou dobou kvetení tak, aby byla po většinu roku nepřetržitě k dispozici potrava pro včely a další hmyz. Paříž — Permis de végétaliser (od 2015), doporučený seznam rostlin Oficiální pařížský program, který občanům umožňuje legálně osazovat veřejný prostor (paty stromů, fasády) a k tomu poskytuje doporučený seznam rostlin.

U jednotlivých druhů jsou piktogramy označující, jestli je druh původní pro Pařížskou pánev. Curych — Bienenfachstelle Kanton Zürich (oficiální kantonální pracoviště pro včely, z pověření stavebního ředitelství) Oficiální kantonální instituce vydává doporučení pro "včelám přátelské výsadby", která zdůrazňují použití původních planě rostoucích druhů a trvalek namísto exotických okrasných kultivarů. Přínos pro opylovače: podpora druhové skladby, na kterou jsou místní opylovači evolučně adaptovaní. Titulní strana metodiky Mehr als Grün – Profilový katalog přírodě blízké péče (v originále Profilkatalog naturnahe Pflege), kterou vydala Grün Stadt Zürich ve spolupráci se ZHAW.

Metodika mimo jiné doporučuje při obnově růžových záhonů upřednostňovat neplné, pyl nabízející odrůdy před plnokvětými kultivary, které jsou pro opylovače bez užitku. Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora Okrasné růže s šípky Dobrá zpráva je, že co se sortimentu růží týče, dostupnost odrůd s jednoduchými květy je na trhu stále dobrá. Většina neplnokvětých odrůd patří mezi odolné sadové růže, které dobře snášejí mráz a méně trpí chorobami.

Navíc na podzim jsou okrasné svými červenými šípky, které plnokvěté druhy netvoří. Přestože jsou na trhu k dispozici, vyšlechtěné odrůdy s jednoduchými květy můžeme potkat už pouze v sbírkách botanických nebo dendrologických zahrad. Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autoraFoto | Jana Jakubcová / Grinity Třeba v dendrologické zahradě v Průhonicích: Rosa 'Tapis volant' půdopokryvná krajinářská keřová růže, kterou v roce 1982 vyšlechtil v Belgii Louis Lens. Licence | Všechna práva vyhrazena.

Další šíření je možné jen se souhlasem autoraFoto | Jana Jakubcová / Grinity Patří skutečně estetika na první místo při řešení městských krajinářských úprav? Plnokvěté růže i trávníkové zahrady bez trvalek spojuje jedno: obě jsou výsledkem estetiky, která si dlouho nekladla otázku, co za ni platí opylovač. Ekologická pustina není protikladem krásné zahrady – je to skrytá cena, kterou platíme, když vybíráme podle katalogu módy, a ne podle toho, co daný druh nebo kultivar rostlině a hmyzu kolem ní skutečně umožňuje.

Řešení přitom neznamená odmítnout okrasné rostliny nebo nechat zahradu zdivočet. Berlín, Vídeň, Curych, Paříž i Irsko ukazují, že stačí posunout výchozí nastavení – doporučovat, případně přímo vyžadovat, jednoduše kvetoucí a regionálně původní druhy tam, kde je to možné, a nechat plnokvěté kultivary tam, kam patří: do sbírkových a okrasných záhonů, ne do veřejné zeleně, která má sloužit i něčemu jinému než jen oku kolemjdoucího. Dobrá zpráva je, že rozhodnutí bývá jednodušší, než se zdá.

U růží stačí sáhnout po jednoduše kvetoucí odrůdě se šípky. U trvalkových záhonů dát přednost druhům a kultivarům blízkým divoké formě před těmi nejnabubřelejšími z katalogu. Je to malý rozmar – ale rozdíl mezi ekologickou pustinou a živou zahradou nakonec vždy dělá součet právě takových drobných rozhodnutí. Vašich i mých.

K.Dudek--TPP