The Prague Post - Proč minerály v moči neznamenají nevyužití těla: Biochemička vysvětluje roli elektrolytů a křemíku

Voda je pro lidský organismus naprosto zásadní, avšak samotné doplňování tekutin nestačí k dosažení optimální hydratace. Klíčovou roli hraje přítomnost minerálních látek, které ovlivňují nejen rozdělování vody v těle, ale také činnost svalů a nervové soustavy. Biochemička Michaela Bebová vysvětluje komplexní procesy, kterými tělo zpracovává přijatou vodu a rozpustné minerály, a upozorňuje na často opomíjený význam stopového prvku křemíku.

Když člověk vypije sklenici vody, spouští se v těle přesně definovaný sled reakcí, do kterého jsou zapojena střeva, krevní oběh, hormony a ledviny. Hlavním aktérem tohoto děje jsou minerální látky rozpuštěné ve vodě. Ty významně ovlivňují to, jak efektivně organizmus vodu využije. Voda s obsahem minerálních látek přispívá k optimální hydrataci více než čistá voda, protože přítomnost těchto látek umožňuje organismu využívat tekutinu účinněji. Tento efekt je zejména ve sportovním prostředí využíván k rychlé obnově rovnováhy elektrolytů po fyzické námaze a zvýšeném pocení.

Lidské tělo dospělého člověka tvoří přibližně 60 procent vody, která se nachází jak uvnitř buněk (vnitrobuněčná tekutina), tak mimo ně (mezibuněčná tekutina). Organizmus se snaží udržet si stále stejné množství vody. Již ztráta vody ve výši jednoho až dvou procent okamžitě spustí mechanismy, které vyvrcholí pocitem žízně a vyloučením antidiuretického hormonu. Tento hormon působí v ledvinách a dává signál k úspoře vody. Ledviny následně upravují vylučování tak, aby byla zachována rovnováha.

Pokud člověk vypije během krátké doby velké množství tekutin, například jeden litr nebo více, organizmus je nedokáže využít do zásoby podobně jako u přebytečných cukrů. Ledviny dostávají signál k vyloučení přebytečné vody močí. Protože organismus ztrácí tekutiny průběžně po celý den, je nutné i příjem tekutin udržovat pravidelný. Pouze tak lze udržet stabilní hydrataci a celkovou homeostázu, tedy rovnováhu vnitřního prostředí.

Hydratace není pouze o doplnění molekul vody H2O. Organizmus musí současně udržovat objem mimobuněčné tekutiny, osmolalitu, což je koncentrace rozpuštěných látek určující, jak moc tekutina přitahuje nebo zadržuje vodu, a správný poměr mezi množstvím vody vně a uvnitř buněk. Při těchto procesech vstupují do hry minerální látky ve formě iontů, tedy elektricky nabitých částic. Mezi ně patří sodík, draslík, hořčík, vápník a chloridy, které fungují jako elektrolyty podílející se na hospodaření s vodou.

Pro správnou funkci enzymů, nervových buněk, svalových vláken a transportu živin přes buněčné membrány je nezbytné udržovat stabilní koncentraci iontů. Z biochemického hlediska jsou elektrolyty nezbytnou součástí prakticky všech regulačních mechanismů na úrovni jednotlivých buněk. Bez správné souhry těchto procesů nemůže organismus optimálně fungovat.

Sodík je považován za nejdůležitější elektrolyt. Je hlavním kationtem mimobuněčné tekutiny a určuje její osmolalitu i objem. Koncentrace sodíku je hlavním signálem pro receptory v mozku, které regulují pocit žízně a sekreci antidiuretického hormonu. Ledviny podle těchto signálů upravují množství vody vyloučené z organismu.

Draslík je naopak hlavním vnitrobuněčným kationtem. Zatímco sodík reguluje objem tekutin mimo buňky, draslík je zásadní pro udržení objemu buněk samotných a jejich elektrického potenciálu. Je nezbytný pro správnou funkci nervové soustavy, svalů i srdce a po fyzické zátěži pomáhá obnovit prostředí uvnitř buňky.

Hořčík působí jako pomocník více než třista enzymatických reakcí v organizmu. Podílí se také na činnosti tzv. buněčné pumpy, která udržuje správné rozložení sodíku a draslíku mezi vnitřkem a vnějškem buněk. Bez dostatečného množství hořčíku by nebylo možné dlouhodobě udržovat správnou iontovou rovnováhu.

Vápník sice významně neovlivňuje hydrataci, ale jeho hlavní funkcí je přenos buněčných signálů. Umožňuje svalovou kontrakci, přenos nervového vzruchu, srážení krve i regulaci mnoha enzymů, což je důležité pro správnou funkci tkání. K elektrolytům patří také záporně nabité ionty neboli anionty, jako jsou hydrogenuhličitany, chloridy a sírany. Chloridy společně se sodíkem přispívají k udržování osmotického tlaku.

V posledních letech se vědci začali více zajímat o křemík a jeho úlohu v organizmu. Křemík je součástí pojivové tkáně, kostí, šlach, chrupavek, ale i kůže, vlasů a nehtů. Výzkumy dokazují jeho důležitou funkci v prvotní fázi tvorby kostní hmoty. Zatímco o vápníku a fosforu je všeobecně známo, že jsou pro zdraví kostí důležité, křemík se často vůbec nezmiňuje. Je to právě tento stopový prvek, který se podílí na prvotním základu celé stavby kosti, kam se zmíněné minerály následně ukládají. Epidemiologické studie ukazují, že vyšší příjem biologicky dostupného křemíku bývá spojen s vyšší minerální hustotou kostí, zejména u mužů a premenopauzálních žen.

Křemík byl dlouho nedoceněným minerálem. Nachází se ve vločkách, sušených datlích nebo rozinkách, avšak jeho vstřebatelnost z těchto zdrojů není vysoká. Přírodní minerální vody jsou lepším zdrojem křemíku, protože se v nich nachází převážně ve formě kyseliny orthokřemičité, která je velmi dobrým biologickým zdrojem. Biologická dostupnost může dosahovat až padesáti procent a je výrazně vyšší než u většiny pevných forem křemíku obsažených v rostlinných potravinách. Přírodní minerální vody jsou proto považovány za jeden z nejlépe biologicky dostupných zdrojů tohoto stopového prvku.

Když se napijeme vody, dochází k zpracování jak přijaté vody, tak minerálních látek. Ty jsou ve vodě již rozpuštěné a většina se v ní nachází ve formě volných iontů. Na rozdíl od potravin nejsou vázány ve sloučeninách, ze kterých by se musely nejprve uvolnit, což přispívá k jejich dobré biologické dostupnosti a usnadňuje vstřebávání.

Po spolknutí se voda dostává ze žaludku do tenkého střeva, které je hlavním místem jejího vstřebávání. Minerální látky se ze střeva do krevního řečiště dostávají různými cestami – pomocí specifických kanálů a transportérů, ale také pasivně. Každá přitom využívá trochu jinou kombinaci těchto mechanismů a organizmus může míru jejich vstřebávání regulovat podle aktuální potřeby. Po průchodu střevní stěnou vstupují minerály do portálního krevního oběhu, tedy do krve, která je dopraví tam, kde jsou potřeba. Směr jejich cesty regulují mimo jiné hormony podle aktuálních požadavků těla.

Ledviny zabezpečují finální fázi tohoto procesu. Každý den přefiltrují přibližně 180 litrů primární moči, která obsahuje velké množství minerálních iontů. Naprostá většina z nich je následně zpětně vstřebána. Právě ledviny rozhodují, kolik minerálů organismus ponechá a kolik vyloučí. Z původních 180 litrů primární moči se stává velmi přibližně jeden až dva a půl litru finální moči.

Na obalech doplňků stravy je uvedeno, kolik daná tobolka obsahuje účinných látek. Je však třeba rozlišovat mezi příjmem a využitím. Aby mohl organismus minerální látku využít, musí se nejprve vstřebat přes střevní stěnu do vnitřního prostředí. To, co se nevstřebá, se do vnitřního prostředí vůbec nedostane a odchází z těla převážně stolicí.

Často se objevuje otázka, zda nález minerální látky v moči znamená, že ji tělo nevyužilo. Biochemička Michaela Bebová vysvětluje, že nález určité minerální látky v moči sám o sobě neznamená, že ji tělo nevyužilo. Naopak ukazuje, že se tato látka vstřebala ze střeva do vnitřního prostředí organizmu, kterému tak byla k dispozici pro další využití. Močový nález tedy potvrzuje, že absorpce minerální látky proběhla.

S.Danek--TPP