The Prague Post - Epidemie dětské obrny v Československu: Od katastrofálních roků 1948 a 1953 k masovému očkování

Poliomyelitida, běžně označovaná jako dětská obrna, představovala v první polovině 20. století jednu z nejvíce obávaných infekčních nemocí. Ačkoli název naznačuje, že se onemocnění týká primárně dětí, virus může napadnout nervový systém u jakéhokoli věku a u malé části nakažených způsobit trvalé ochrnutí. V nejzávažnějších případech dochází k ochrnutí dýchacích svalů, což vede k úmrtí. Přestože se proti nemoci používala obecná hygienická opatření, účinná prevence dlouho chyběla a epidemie se v Československu opakovaně vracely s devastujícími následky.

První velká epidemie na území tehdejšího Československa byla zaznamenána v roce 1939 a zasáhla především Čechy. Historické údaje z Prahy ukazují, že mezi pacienty výrazně převažovaly děti ve věku 5 až 9 let, které tvořily přibližně 41,5 procenta všech případů. Děti mladší 15 let celkově představovaly 84 procent nemocných. Na rozdíl od této první vlny, která byla geograficky omezená, se následné velké epidemie v letech 1943, 1948 a 1953 rozšířily i na Moravu a Slovensko.

Období mezi lety 1939 a 1956 je historiky označováno jako epidemická fáze. Během této doby bylo v tehdejším Československu evidováno celkem 12 868 případů poliomyelitidy, při nichž zemřelo 1 159 lidí. Průměrná smrtnost tak dosahovala přibližně devíti procent. Po druhé světové válce začal počet nakažených opět prudce růst. Zatímco v roce 1947 bylo hlášeno 719 případů, v roce 1948 tento počet vystřelil na 2 385. Statistiky pro rok 1948 ukazují, že v českých zemích se objevilo 2 063 případů a dalších 322 na Slovensku. Šlo o jednu z největších epidemií v historii státu.

Situaci komplikovala skutečnost, že lékaři neměli k dispozici vakcínu schopnou zastavit šíření viru. Poliovirus se přenáší velmi snadno, zejména fekálně-orální cestou, a lidé mohou virus vylučovat stolicí i bez výrazných příznaků, čímž udržují infekci v populaci. V roce 1948 byla dětská obrna zařazena mezi nemoci podléhající povinnému hlášení podle zákona o potírání nemocí přenosných na lidi.

I přes pokles počtu případů v následujících letech virus v populaci dál cirkuloval. V roce 1952 bylo zaznamenáno 1 018 případů a o rok později přišla další velká epidemie s 2 347 nemocnými. Rok 1953, společně s rokem 1948, patří k nejhorším obdobím poválečné vlny. V českých zemích tehdy evidovali 1 895 případů a na Slovensku dalších 452. Před érou očkování nebylo výjimečné, že děti po prodělané nemoci zůstávaly s celoživotním postižením nebo potřebovaly dlouhodobou rehabilitaci a pomoc při dýchání. Nemoc byla smrtelná i proto, že neexistovala specifická léčba zaměřená na odstranění viru; péče se soustředila pouze na podporu životních funkcí.

Zlom přinesly 50. léta s vývojem prvních účinných vakcín. Americký virolog Jonas Salk vyvinul inaktivovanou vakcínu obsahující usmrcený virus. Velké klinické zkoušky proběhly v roce 1954 a zapojilo se do nich přibližně 1,8 milionu dětí v USA, Kanadě a Finsku. V Československu byly první očkovací kampaně zahájeny v roce 1957. Tehdejší zdravotníci dokázali během krátké doby naočkovat velkou část dětské populace. Na jaře 1957 dostalo inaktivovanou poliovakcínu přibližně 87 procent dětí ve věku 1 až 7 let a kolem 40 procent dětí ve věku 8 až 15 let. Očkování mělo okamžitý dopad; rozvíjející se epidemická vlna roku 1957 byla zastavena a nemocnost v následujícím roce výrazně poklesla.

Další cestou se stala živá oslabená vakcína vyvinutá Albertem Sabinem, která se podávala ústy. V letech 1958 a 1959 probíhaly v Československu rozsáhlé terénní zkoušky této vakcíny. Podle odborné literatury bylo očkováno více než 110 000 dětí ve věku od 2 do 6 let, některé zdroje uvádějí až 140 000 dětí. Zkoušky probíhaly v několika regionech, mimo jiné v okolí Ústí nad Labem, Liberce, Jihlavy a Ostravy. Výsledky potvrdily bezpečnost vakcíny, její schopnost vyvolat imunitní odpověď a ochranu před onemocněním. Tento krok byl významný nejen pro československé zdravotnictví, ale přispěl i k mezinárodnímu potvrzení účinnosti orální poliovakcíny.

Rozhodující krok následoval na jaře roku 1960, kdy Československo zahájilo celoplošné očkování dětí Sabinovou živou vakcínou. Během kampaně bylo naočkováno přibližně 3,5 milionu dětí ve věku od dvou měsíců do 14 let, což představovalo zhruba 93 procent tehdejší dětské populace. Vakcínu vyráběli pracovníci Ústavu sér a očkovacích látek v Praze z oslabených Sabinových kmenů. Výroba byla náročná, vyžadovala práci s živými kulturami a důkladnou kontrolu preparátu.

V první polovině roku 1960 bylo ještě hlášeno několik desítek případů, ale od druhé poloviny roku již nebyl zaznamenán žádný domácí případ paralytické poliomyelitidy. Za celý rok 1960 bylo v Československu hlášeno pouze 61 případů, což je výrazný pokles oproti 298 případům v roce 1959 a 1 074 případům v roce 1957. Případy ve druhé polovině roku 1960 nebyly způsobeny domácím šířením, ale šlo o dva importované případy ze zahraničí.

Klíčovou postavou tohoto boje byl virolog a imunolog Dimitrij Slonim, který působil v Ústavu sér a očkovacích látek v Praze. Podílel se na vývoji a přípravě orální poliovakcíny v československých podmínkách a jeho práce byla součástí širší mezinárodní spolupráce. Díky těmto úsilím se podařilo eliminovat domácí přenos viru a změnit tvář zdravotnictví v zemi.

A.Slezak--TPP