Sikorski: Putin do velké trojky nepatří, Evropa se musí shodnout na strategii
Vladimir Putin se v čínském Šen-čenu setkal s lídry USA a Číny, zatímco ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj jedná v Berlíně. Evropa požaduje místo u jednacího stolu, ale sama se nedokáže shodnout na strategii.
Bývalý polský ministr zahraničí Radosław Sikorski v nedávném prohlášení označil ruského prezidenta Vladimira Putina za osobu, která by neměla být součástí případné velké trojky rozhodující o budoucnosti Ukrajiny. Podle Sikorského by místo Ruska v tomto klíčovém uskupení měla zaujmout Evropa. Jeho výroky přicházejí v době, kdy se na mezinárodní scéně odehrávají paralelní diplomatické aktivity s odlišnými účastníky a cíli.
Ve čtvrtek se Vladimir Putin zúčastnil jednání v čínském městě Šen-čen. Setkal se tam s představiteli Spojených států amerických a Čínské lidové republiky. Toto setkání proběhlo současně s jinou důležitou diplomatickou událostí, kdy ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj vedl rozhovory v Berlíně se zástupci takzvané koalice ochotných. Tato skupina zahrnuje země, které podporují Ukrajinu v jejím odporu proti ruské invazi.
Evropské státy vyjadřují stále silnější požadavek na to, aby měly evropské mocnosti přímý podíl na jednáních o mírovém řešení ukrajinského konfliktu. Argumentují tím, že bezpečnostní důsledky jakékoli dohody se budou týkat především Evropy. Zároveň však existuje významná překážka: evropské země se zatím nedokážou shodnout na jednotné strategii a konkrétních požadavcích, které by měly být předloženy Rusku.
Sikorskiho stanovisko odráží širší debatu o tom, kdo by měl být legitimním partnerem pro budoucí mírové rozhovory. Jeho tvrzení, že Putin do této skupiny nepatří, je v přímém kontrastu s nedávným setkáním ruského lídra se světovými mocnostmi ve Šen-čenu. Zatímco Rusko, USA a Čína diskutovaly o svých vzájemných vztazích a globálních otázkách, Ukrajina hledala podporu u svých spojenců v Evropě.
Rozdílné přístupy evropských vlád k tomu, jak postupovat vůči Rusku, ztěžují vytvoření jednotného evropského hlasu. Některé země preferují tvrdší postoj a okamžité ukončení bojů, zatímco jiné jsou opatrnější ohledně možných důsledků pro vlastní bezpečnost a ekonomiku. Tento nedostatek vnitřní shody oslabuje pozici Evropy při vyjednávání o budoucím uspořádání vztahů s Moskvou.
Sikorskiho komentář tak není jen osobním názorem, ale odráží snahu evropských politiků prosadit větší roli kontinentu v řešení ukrajinské krize. Pokud by se Evropa dokázala shodnout na společném postupu, mohla by výrazněji ovlivnit výsledky budoucích jednání. Zatím však zůstává otázka, zda se podaří překonat rozdíly mezi jednotlivými členskými státy a vytvořit koherentní strategii vůči Rusku.
R.Krejci--TPP