Francouzská národní hrdost na sýrařské tradice čelí archeologickým faktům. Podle výzkumů profesora Dominique Frèrea jsou legendární Brie i Camembert překvapivě mladé produkty, jejichž vznik sahá jen do nedávné minulosti. Historie francouzského sýrařství je plná mýtů a záměrných falzifikátů stáří.
Francouzská národní hrdost na sýrařskou tradici čelí tvrdým archeologickým faktům. Podle výzkumů profesora Dominique Frèrea jsou legendární sýry jako Brie i Camembert překvapivě mladé produkty, jejichž vznik sahá jen do nedávné minulosti. Historie francouzského sýrařství je plná mýtů a záměrných falzifikátů stáří, které slouží k upevnění regionální identity.
Francouzi si na svém sýrařském umu velmi zakládají a považují ho za nedílnou součást národní identity a řemeslných tradic. Regionální identita sýrů, s níž se nejčastěji ztotožňují, však ve skutečnosti sahá jen asi pět či šest generací nazpět do minulosti. Tento fakt Francouze rozhodně nepotěšil.
V roce 1962 měl údajně francouzský prezident Charles de Gaulle vyřknout větu: „Jak chcete vládnout zemi, která má 246 druhů sýra?“. Zdali ji skutečně pronesl, není zcela jisté, ale připisována mu je jako chytlavá metafora popisující roztříštěnost francouzské společnosti, regionální rozdíly a fakt, že každý Francouz vždy reprezentuje především svůj vlastní názor. Ačkoliv se generál-prezident v té době možná mýlil, neboť na území Francie tehdy vznikalo přes 1200 druhů sýrů, ten citát názorně vystihuje, jak silně a hluboce je tradice výroby sýrů ve francouzské společnosti zakořeněna. Stejně tak jako vědomí, že francouzské sýry jsou zákonitě ty nejstarší, nechutnější a vůbec nejlepší na celém světě.
Právě tento aspekt, nad nímž se pozastavil profesor Frère, je předmětem jeho výzkumu. Nesouhlasně. Na francouzské stránce Wikipedie věnované sýru Brie se například uvádí, že tento sýr zde existoval již před římskou invazí Galie. K tak odvážnému tvrzení však neexistuje žádný důkaz. První písemné zmínky o sýru tohoto druhu totiž pocházejí až z roku 774, kdy si na něm pochutnal král Karel Veliký. A to během návštěvy převorství Rueil-en-Brie, kde se mu mniši se sýrem brie pochlubili jako s čerstvě objevenou novinkou, které dosáhli zdokonalením původní technologie srážení mléka a odlišného způsobu zrání v klášterních sklepích.
Sýr králi zachutnal natolik, že si jej odtud nechal pravidelně posílat až do Cách. „Ta velká událost sýrařského světa je poměrně dobře zarámována historickými fakty, což ale mnohým stále nebrání falzifikovat stáří a původ tohoto sýra,“ uvádí na pravou míru profesor Frère. A jasno má i v tom, proč k tomu dochází. Cílem je prý upevnit pověst brie coby nejstaršího francouzského sýra, snaha posunout jeho původ až do „nejhlubšího dávnověku“.
Bez ohledu na historickou skutečnost. „Není to bohužel nic výjimečného,“ dodává. „Podobné legendy mají dodat současným regionálním výrobkům co nejstarší a nejprestižnější původ. Historie výroby sýrů i sýrů samotných je odedávna provázena přeháněním, výmysly a falzifikáty.“
Tu trajektorii popularizačních výmyslů ostatně následuje i z receptury brie přímo odvozený plísňový sýr, camembert. Coby ten nejslavnější sýr celé Normandie, vyhlášená a proslulá pochoutka z Orne – kraje, kde leží i samotná vesnice Camembert – vznikl až na konci 18. století. A to přímo na základě receptury na sýr brie, kterou místní farmářce předal kněz prchající před Velkou francouzskou revolucí.
Hrdě se hlásit, v tomto kontextu poznání, že Normandie byla odnepaměti krajem sýra camembert, je tak silně nadnesené a nepřesné tvrzení. Je to záležitost vlastně relativně nová, sahající přibližně 6 až 7 generací nazpět. Pro Francouze a jejich pojetí regionální identity je ale informace, že s výrobou camembertu začala teprve jejich pra-pra-pra-pra-babička, velmi nepříjemná.
Stejně jako informace, že kolébka vzniku sýrů nejspíš neleží na území Francie. „Nejspíš neleží,“ říká s přiznanou mírou pochybnosti Frère. Historie sýrů je totiž vnitřně spojena s historií mléka, s chovem dobytka. I když není vyloučeno, že ty pra-prvotní sýry měly svůj původ v žaludcích a střevech zabitých mláďat – obsahující enzymy nezbytné pro výrobu sýrů – sama výroba sýra souvisí až s pozdním neolitem.
Což je samo o sobě docela zajímavý aspekt. Na chov dobytka se totiž dnes pohlíží optikou masné produkce, ale před 10 000 lety bylo možná hodnotnější surovinou právě mléko. K jehož produkci se, na rozdíl od masa, dalo domestikované zvíře využít opakovaně. A sýr představoval ideální variantu, jak rychle kazící živočišný tekutý produkt uchovat.
„Od neolitu až po středověk je primární funkcí sýra umožnit konzervaci živočišných tuků obsažených v mléce. Zušlechťovací a chuťový rozměr přijde až poté,“ popisuje Frère. „Velkým přínosem neolitického sýra bylo lepší trávení laktózy. Sýr umožnil neolitickým populacím přijímat mléko v jiné podobě, protože syrovátka, obsahující velkou část laktózy z mléka, byla eliminována během výroby sýra.“
Archeologické prameny dokládají první řízenou produkci sýra nikoliv ve Francii, ale v dnešním Polsku. Přibližně před 7 200 lety. A Francii se nedá přičítat ani „renesance“ a „rozrůznění“ sýrové produkce. První doklady o konzumaci prvních plísňových sýrů totiž pochází z 5. století př. n. l., z rakouského Hallstattu.
Předci dnešních Francouzů, obyvatelé Galie – Keltové, sýry znali též. Ale určitě se nedají počítat za ty, kdo sýry pro svět objevili.
„Chceme-li se zorientovat v labyrintu sýrařských mýtů, je nezbytné vzájemně porovnávat historické, archeologické a etnografické prameny,“ vysvětluje Frère. „Výsledkem není statická mapa neměnných oblastí výroby sýrů, nýbrž pestrá realita, která se v průběhu času proměňovala.“
Dnešní představa Francie jako země s regiony jasně definovanými podle typických sýrů se podle autora ustálila teprve zhruba během posledních pěti až šesti generací. Historická sýrová krajina přitom byla mnohem pestřejší. Existovalo množství lokálních a domácích sýrů, které již zanikly.
„Nikdo se dnes nehlásí ke středověkým sýrům, jako byly bréhémont, clayn, chalamon, jonchée, caillebotte nebo craponne,“ uvádí Frère. Šlo o sýry, které chutnaly nejspíš dost jinak, než sýry dnešní. A změnil se i způsob, jakým lidé sýr jedli. Dříve byl prý sýr především ingrediencí: tvrdé sýry se strouhaly, měkké rozpouštěly, čerstvé sýry se dávaly do koláčů nebo jedly s medem.
Až postupně se prosadila nám známá představa sýra jako samostatného chodu na konci jídla. Dokonce ani brie nebo camembert minulosti nebyly totožné s dnešními výrobky. Například Camembert v 19. století neměl charakteristickou čistě bílou kůrku; mohl být modrošedý až zelenošedý s okrovými skvrnami. Stávající podoba sýrů je až výsledkem technologického a kulturního vývoje, standardizace výrobních postupů.
Zkrátka, definovat regiony Francie podle „tisíciletí a staletí neměnných sýrů“ správné není. Francouzská sýrařská a sýrová tradice není zdaleka tak neměnná a starobylá, jak se často tvrdí.
A jak říká Dominique Frère: „Ta nahrává jen „sýrovému patriotismu“, který se často mění v „sýrový šovinismus“, jež činí Francouze nesnesitelné v očích Italů, Švýcarů, Nizozemců a dalších národů, které mají k výrobě sýrů také co říct.“
Tímto badatelským tématem profesor archeologie a dějin starověku z jiho-bretaňské UBS Francouze nepotěšil.
O.Holub--TPP