The Prague Post - Podmořská umělecká díla jako nástroj obnovy korálových útesů

Umělkyně působící na Filipínách integruje výtvarnou tvorbu do procesů obnovy korálových útesů prostřednictvím projektu nazvaného Sancta Substrata. Tento projekt spojuje prostorovou scéptiku s poznatky z biologie korálů a má za cíl vytvořit umělecká díla, která se pod hladinou stanou součástí živého mořského prostředí.

Korálové útesy patří mezi biologicky nejrozmanitější ekosystémy oceánů. Poskytují útočiště a potravu mnoha druhům mořských organismů, zároveň jsou však vystaveny rostoucímu tlaku. Zvyšující se teplota vody vyvolává bělení korálů, znečištění a zhoršená kvalita vody oslabují jejich schopnost přežívat a destruktivní způsoby rybolovu přímo ničí strukturu útesů.

Autorka projektu popisuje bezprostřední zkušenost s poškozením ekosystému v místě, kde se potápěla. Někdo použil k rybolovu výbušninu, což ukázalo, jak snadno lze zničit prostředí, jehož struktura se utvářela po staletí. Právě tato zkušenost ji přivedla k hledání způsobů, jak do vztahu člověka a přírody vstoupit fyzicky.

V rámci spolupráce s Dr. Anuarem Abdullahem a organizací Ocean Quest Global se autorka seznámila s biologií korálů i s metodami jejich rozmnožování a rehabilitace. Jednou z klíčových technik obnovy je připevňování živých korálových fragmentů k pevnému podkladu. Při studiu této metody poznala postupy využívající přírodní kamenné substráty, jako jsou kameny nebo části odumřelých korálových struktur. Fragmenty se k nim připevňují pomocí speciálního lepidla a katalyzátoru.

Právě na základě těchto poznatků vznikly betonové sochy určené pro podmořské prostředí. Nejde pouze o umístění uměleckého objektu do moře, ale o hledání možností, jak propojit prostorovou tvorbu s poznatky o obnově útesů. Autorka zkoumá, jak povrch těchto soch může sloužit jako podklad pro další organismy.

Jedna z takových soch byla umístěna poblíž ostrova Bayaca na Filipínách. Přibližně po měsíci se na jejím povrchu začaly objevovat řasy a další biologické povlaky. Sochu zároveň využívají ryby, které do ní mohou vplouvat a nacházet v ní úkryt. Tato proměna je patrná na fotografiích pořízených s časovým odstupem od jednoho do šesti měsíců. To, co původně působilo jako samostatný objekt, se postupně stává součástí okolního prostředí.

Růst korálů je proces, který si bez přímé zkušenosti jen obtížně představujeme. Pozorování toho, jak se na novém povrchu uchycují organismy, však může přiblížit některé z procesů, na nichž závisí obnova útesu.

Autorka plánuje navázat na tuto zkušenost dalším projektem v lokalitě, kde je potřeba obnova korálového útesu. Chce vytvořit větší sochy s promyšlenou strukturou, která umožní lepší prostupnost vody a poskytne prostor mořským organismům. Součástí projektu bude také systematičtější dokumentace, která umožní sledovat, jak se sochy a jejich živé okolí postupně proměňují.

Samotná přítomnost sochy samozřejmě obnovu korálového útesu nezaručuje. Rozhodující je vhodnost materiálu, podmínky konkrétního stanoviště i schopnost organismů se na podkladu uchytit a přežít. Umělecký objekt může nabídnout nový povrch a prostor, jeho ekologický přínos je však třeba posuzovat podle skutečného vývoje v daném prostředí.

Bělení korálů ukazuje, jak citlivě jsou tyto organismy závislé na podmínkách prostředí. Při tepelném stresu korály ztrácejí symbiotické řasy, které jim poskytují část výživy a podílejí se na jejich zbarvení. Bělení samo o sobě ještě nemusí znamenat smrt korálu. Pokud se podmínky zlepší, může se zotavit; při dlouhodobém nebo opakovaném stresu však roste riziko jeho úhynu.

Proto je důležité rozumět stavu konkrétního útesu a příčinám jeho poškození dříve, než se přistoupí k zásahu. Obnova není otázkou jediného řešení, ale souhry vhodných podmínek, času a odborné péče.

Autorka zdůrazňuje fascinaci tím, že příroda má vlastní rytmus, který nelze urychlit. Jednotlivý korál může působit křehce, nespočet organismů však dokáže vytvořit jeden z nejkomplexnějších ekosystémů na Zemi. Jedna socha sama o sobě oceán nezmění. Může však nabídnout místo, kde se něco znovu uchytí, a zároveň připomínat, že člověk nemusí být pouze tím, kdo přírodní prostředí mění. Může se také učit, jak mu vytvořit prostor pro návrat.

Ve svých obrazech se autorka věnuje postavám, mytologii a vztahu člověka k přírodním silám. Zajímají ji proměna, křehkost i hranice mezi lidským a nelidským světem. Podmořská tvorba jí umožňuje tato témata rozvíjet jiným způsobem: dílo není po dokončení uzavřené, ale vstupuje do prostředí, které na něj působí a postupně mění jeho podobu.

V jejích obrazech se opakovaně objevuje motiv rukou. Vnímá je jako symbol lidského jednání, doteku a schopnosti něco utvářet. V souvislosti s projektem Sancta Substrata získávají další význam: mohou představovat nejen lidský zásah do přírody, ale také péči, úsilí o obnovu a vědomí vzájemné závislosti. Nejde o představu, že člověk může přírodu jednoduše napravit, ale o otázku, jak s ní může vstupovat do odpovědnějšího vztahu.

M.Soucek--TPP